Ocelové dědictví Třetí říše

    25

    Ocelové dědictví Třetí říše

    Československý průmysl získal po skončení 2.světové války díky německým zakázkám hodně pokročilých vojenských technologií. Tím se ale dědictví Třetí říše nevyčerpalo. Na území Československa zůstalo hodně obrněné německé techniky. I když Československo dávalo přednost tankům a samochodkám ze Sovětského svazu, přece jenom nikdo nechtěl takové bohatství úplně zahazovat. Z toho důvodů byl vozový park československé armády velmi různorodý. Sestával z domácích ještě před vojnových LT vz. 35 a LT vz. 38, anglické Cromwelly a stíhače Challenger, sovětské T-34-85 a IS-2 a také solidní množství německé techniky, jako Stug 40 (= StuG III – překl.).

    Co zbylo na polích…

    Od roku 1943 přenášelo Německo hlavní akcent výroby obrněné techniky z tanků na stíhače tanků, vyráběné na již hotových nosičích (podvozcích a vanách). Když tank PZ. Pkfw. III šel do důchodu, ustoupil místo samochodce StuG 40. Jestliže v roce 1942 bylo vyrobeno pouze 792 samochodek tohoto tipu, tak jenom v březnu 1943 jich Němci vyrobili 435 a v dubnu dokonce 587! Stug 40 se tak stal nejmasověji vyráběným obrněným vozem Německa v průběhu 2. světové války.

    Není na tom nic divného, když se po skočení války nacházelo na území Československa několik stovek těchto stíhačů. Nicméně většina z nich se hodila pouze na náhradní díly. Drtivá většina vozů byla nejmasovější verze Ausf. G. Této verze bylo vyrobeno 8500 kusů. Dělová maska těchto mašin byla litá a díky jejímu tvaru se ji říkalo prasečí rypák. Byly tu ale i stroje s starší montovanou maskou.


    Po válce zůstalo na území Československa několik stovek německých samochodek, včetně starších kousků, jako je tento StuG III Ausf.B, zničeného v Praze.

    Je třeba říct, že z počátku si toho vojenské vedení moc nevšímalo. Situace se změnila ke konci roku 1945, když tyto zničené samochodky začali svážet na specializovaná opravárenská místa, která tam zůstala po Němcích. Byly v Přelouči, Děčíne a Vrchotových Janovicích. Začátek oprav se trochu opozdil a první opravený stíhač vyjel z opravny v Přelouči až v září 1946. Opravený StuG 40 dostal československé označení ShPTK 40/75N (útočné dělo 40 se 75 mm dělem, německé). Opravené mašiny dostaly nová registrační čísla od 67 947 až 67 949. V roce 1947 bylo v plánu opravit ještě dalších 20 mašin. Ve skutečnosti byly k září 1947 opraveny dvě nebo tři mašiny ShPTK 40/75N (sériová čísla 71 860 a 71 861). Nehledě na to, že v tomto momentě bylo připraveno k opravě dalších 50 mašin, opravárenské práce byly dočasně zastaveny.


    StuG 40 Ausf .G

    Opatrnost vedení čs armády bylo pochopitelné. Československo bylo průmyslovou zemí, ale plýtvat deficitními surovinami ve válkou rozorané Evropě nemělo smysl. Opravené stroje byly na podzim 1947 převeleny do vojenské školy ve Vyškově. Jednu z mašin důkladně analyzovalo ministerstvo obrany a rozhodlo o modernizaci. Dali tam novou mechanickou převodovku místo hydraulické, vyměnili ventilátor za výkonnější a používali pouze lité masky. Po zkouškách byla dána modernizaci zelená.
    Nejdříve modernizovali už opravené stroje ve vojenské škole ShPTK 40/75N. Teprve pak přistoupili v Přelouči k přestavování ostatních strojů StuG 40. V únoru 1948 bylo opraveno a modernizováno 5 strojů, za celý rok jich bylo 50. 5 jich šlo do vojenské školy, 20 do 11. tankové brigády, 20 do 12. tankové brigády a 5 do 14. tankové brigády. Opravené stroje dostaly čísla od 67 511 do 67 563. Tři stroje byly opraveny až v roce 1949, dva z nich šly do vojenské školy a jeden k 352. samohybnému dělostřeleckému pluku.


    Další SD 75/40N s německými kříži. Na stroji je viditelné registrační číslo 67 533. Stroj se nyní nachází v muzeu v Banské Bystrici.

    V roce 1949 bylo přijato rozhodnutí zaměnit označení ShPTK 40/75N za SD 75/40N (samohybné dělo). V roce 1949 dostala armáda další 50 mašin SD 75/40N. 5 šlo do školy a zbytek do 352. samohybného dělostřeleckého pluku. Dostaly registrační čísla 67 564–67 580 a 79 601–79 628 a také 79 637 a 79 640. Posledních 19 šlo v roce 1950 k 352. samohybnému dělostřeleckému pluku. Jejich registrační čísla byla v rozmezí 79 628 až 79 650. Celkový počet renovovaných strojů StuG 40 byl 124.

    Tyto renovované stroje se od původní konfigurace až tak nelišily. I jejich osvětlovací technika zůstala původní německá, protože světlomety Notek se po válce vyráběly právě v Československu. Některé mašiny měly dodatečné boxy s náhradními díly. Charakteristickým rysem těchto renovovaných strojů bylo to, že se na ně nemontovaly boční panely a jejich montážní úchyty. Přitom i některé německé originály toto také neměly.


    76 mm dělo Škoda A19, které se plánovalo jako záměna za 75 mm StuK 40.

    Byl určitý moment, kdy se československé StuGy mohly výrazně odlišit od původního originálu. V roce 1948 Škodovka začala vývoj protitankového děla A 19 kalibru 76 mm. Mělo v armádě nahradit sovětskou Zis-3 a německou Pak 40. V roce 1949 byly připraveny ke zkouškám dvě verze, jedna s elektrickou spouští a druhá s mechanickou. Na vzdálenost 1 km průbojný náboj s počáteční rychlostí 915 m/s prorážel pod úhlem 30° pancíř 110 mm. To nebylo špatné, zbraň byla kompaktní, i když měla výrazně delší lauf. 13. a 14. prosince 1949 dělostřelecký výbor armády zvažoval umístění speciální verze A 19 do SD 75/40N.


    Rekonstrukce možného vzhledu SD 75/40N s dělem A19

    Avšak od tohoto projektu armáda ustoupila a brzy do zapomnění šlo i samotné dělo A19. Místo toho se armáda začala koncentrovat na silnější 100 mm kanón A 20 vz. 53. 8 června 1951 byl poveden ještě jeden pokus přezbrojit německého stíhače. Vojenský technický ústav v Praze, který mimo jiné rozpracoval tank TVP, navrhl dát na SD 75/40N 85 mm kanón vz. 1944 (Zis-S-53), který dostávaly tanky T-34-85. Důvod byl ten, že se v Československu připravovala sériová výroba tanků T-34-85. Avšak i tento návrh nebyl realizován.


    Vz.40 75 mm ShPTK N-IV na snímcích z filmu Píseň o šedivém holubovi

    Stojí za zmínku, že v Československu se renovovala ještě jedna německá samochodka. Při přípravě modernizace tanku Pz. Kpfw. IV na československé standardy v závodě ČKD byl objeven jeden stíhač StuG IV. 24. června 1948 byla tato opravená mašina pod registračním číslem 67 488 a označením vz. 40 75 mm ShPTK N-IV poslána do vojenské školy. Sloužila celkem dlouho a zahrála si i ve filmu Píseň o šedivém holubovi z roku 1961. Později plánovali tento stroj dát do muzea, ale kupodivu skončil na skládce.

    Do třetí ruky

    Začátkem roku 1951 byla většina SD 75/40N (108 strojů) převedena do 351. a 352. samohybného dělostřeleckého pluku. Zbylé stíhače poslali do Martina, kde byla skladovací základna. Později se dělostřelecké pluky začaly formovat na samohybné dělostřelecké baterie.


    Stroj, používaný jako tahač a učební pomůcka, rok 1972

    Služba SD 75/40N v československé armádě nebyla dlouhá. V roce 1953 začala výroba SD-100 – československá verze SU-100, která měla výrazně silnější dělo. Po tom se začaly SD 75/40N vyřazovat a převážet do skladu v Žilině. Tento proces byl ukončen v roce 1955. Od té doby se SD 75/40N v československé armádě používal jako cvičný stroj a pro filmové účely.
    Krátká historie služby SD 75/40N v armádě nabízí myšlenku, že se armáda ukvapila s modernizací válečných trofejí. To není správné. V momentě, kdy se práce nad vlastním tankem TVP protáhly, modernizace trofejních stíhačů vypadala rozumně. Práce na stíhači na bázi TVP v letech 1948-1949 nepřesáhly papírové nákresy. Ve srovnání s tím byla renovace SD 75/40N výrazně levnější a armáda dostala tak více než 100 samochodek.

    Tady bychom mohli příběh o StuG 40 zakončit. Avšak jeho historie pokračovala. 21. března 1953 se stal prezidentem Antonín Zápotocký. Při něm Československo obnovilo vývoz vojenské techniky do zahraničí v objemech větších, než byl vývoz letadel ve 40. letech. 21. září 1955 byla mezi Československem a Egyptem uzavřena dohoda o dodávkách výzbroje a vojenské techniky. Jsou názory, že do Egypta šla sovětská technika a přes Československo to bylo jenom krytí, ale to není zcela správné. Pokud byly tanky sovětské výroby, tak byly majetkem československé armády a šly ze skladů v Československu. Zejména se jednalo o československou obrněnou techniku.


    Kolona SD 75/40N na přehlídce v Damašku

    Za Egyptem následovala v březnu 1956 Sýrie. Mezi dodanou technikou bylo i 60 kusů SD 75/40N. Takovým způsobem Československo zabilo dvě mouchy jednou ranou. Získalo peníze a zároveň se zbavilo zastaralé techniky, která by stejně dříve nebo později skončila ve skladu a ještě později na skládce. První dodávka 20 kusů se uskutečnila na jaře roku 1956, další měla jít na blízký východ v srpnu a poslední koncem roku. Reálné objemy nebyly velké, čísla se trochu různí. Podle některých údajů bylo posláno do Sýrie 12 mašin. Jiné zdroje uvádějí číslo 20. Podle známého českého historika Vladimíra Franzena byl celkový objem strojů poslaných do Sýrie 32.


    Syrští střelci před německo-českým stíhačem

    Stroje, které začaly sloužit v syrské armádě, podstoupily určitá přepracování. Syřané především umístili na levou stranu věžičku, krytou obrněným štítem. Do ní umístili letecký kulomet Breda SAFAT kalibru 12,7 mm.


    Věžička s kulometem Breda SAFAT. Všimněte si na stroji Zimmeritu, což znamená, že stroj byl vyroben nejpozději v září 1944. (Zimmerit byl materiál pastovité konzistence používaný za druhé světové války k ochraně tanků proti magnetickým minám.-pozn .překl.)

    Jediným případem bojového použití syrských SD 75/40N byla Šestidenní válka v roce 1967. Konflikt mezi Izraelem a Egyptem se Sýrií na jaře 1967 v létě 1967 přerostl do totální války. Začalo to 5.července 1967 leteckým útokem Izraele na letecké základny Egypta a Sýrie, který v podstatě zničil letecké síly Egypta i Sýrie. Po získání vzdušné nadvlády, izraelská armáda začala postupovat. Na severu v Sýrii udeřila skupina izraelských vojsk vedená generálem Davidem Elazarem. 9. a 10. července jeho vojska útočila na Golanské výšiny. A právě zde použila syrská armáda své SD 75/40N, proti kterým byly izraelské M50, M51 a AMX13. Syřané měli také několik německých stíhačů tanků Jagdpanzer IV. Není známo, jak je Sýrie získala. Výsledek je ale znám – doposud jsou na Golanských výšinách jejich rezivějící zbytky. Několik strojů bylo zajato v dobrém stavu. Jedna z trofejních SD 75/40N se nyní nachází v tankovém muzeu Yad La-Shiryon v Latrune v Izraeli.

    Autor děkuje Jiřímu Tintěrovi a Františku Rozkotovi za pomoc s přípravou materiálu.

    Zdroje a literatura:

    Vojenský historický ústav Praha
    Dubánek, M — Od bodáku po tryskáče.
    Nedokončené československé zbrojní projekty 1945–1955, Praha, Mladá fronta 2011
    http://forum.valka.cz
    http://ftr.wot-news.com

    Sdílejte
    Předchozí článekManiaXXL: IS-3 – 3 vítězné znaky
    Další článekKonzole: Efekty počasí
    Excalibur.cz
    Excalibur.cz - herní magazín od hráčů pro hráče. Denní novinky ze světa online her. Vlastní recenze, oblíbená videa, gameplay, názory. To vše najdete na webu Excalibur.cz.

    25 KOMENTÁŘŮ

    1. Gamál Abd an-Násir plánoval bojovať a Izrael zničiť, hoci z propagandistických dôvodov dúfal, že Izrael zaútočí prvý. Keď drobné ani väčšie pohraničné incidenty ani zvýšená koncentrácia vojsk na hraniciach nepriviedli židovský štát k preventívnemu úderu, rozhodol sa celú záležitosť ešte vyostriť. 23. máj 1967 rozmiestnil Egypt delostrelecké batérie na juhovýchodnej časti Sinaja a pod hrozbou potopenia zakázal izraelským lodiam preplávať Tiranskou úžinou do Akabského zálivu, kde je izraelský prístav Ejlat. 29. mája Násir vyhlásil: „Naším prvotným cieľom bude deštrukcia Izraela. Arabský ľud chce bojovať.“ [2]

      Niektorí ministri izraelskej vlády v reakcii na uzatvorenie Tiranskej úžiny pre izraelské lode síce navrhovali, aby bola do prielivu najskôr poslaná vojenská loď a preverila skutočnú ochotu Egypta začať boj, ale zvyšok vlády na čele s Moše Dajanom to odmietol s tým, že každé zdržanie zvyšuje straty, ktoré izraelské sily utrpia. Uzatvorenie úžiny predstavovalo podľa Izraela natoľko hrubé porušenie medzinárodného práva, že ho bolo možné považovať za vojnový akt a izraelská vláda sa ho teda rozhodla použiť ako casus belli. Z tohto dôvodu je podľa medzinárodného práva považovaný za agresora Egypt, napriek tomu, že boj začal Izrael (podľa Konferencie Spojených národov o námornom práve, Ženeva: UN Publications 1958, pp. 132 – 134).

    2. Moc děkuju za tohle úžasný historický okýnko, prosím jen houšť a větší kapky 🙂

    3. Děda byl na vojně těsně po válce a vyprávěl že u nich měli tigera 1 v úpravě vyprošťovací tank a taky že jezdilo spousty cromwellů.

    4. Hezký článek, ale gramatika a „odborné výrazy“ typu – mašina, lauf atp. ho poměrně degradují.

    Comments are closed.