Rok 1997 je v historii klasických realtime strategií zapsán zlatým písmem. Vyšla ohromná spousta titulů, na které má určitě spousta z vás bezvadné vzpomínky. Dark Colony, Dark Reign, Total Annihilation, KKND, Earth 2140 – a to ani nemluvě o těch netradičních typu Dungeon Keeper a Theme Hospital. Doslova každý měsíc jste si mohli kliknout na myšku, postavit pár budov a pak s armádou táhnout na nepřítele v úplně nové hře.

Už v lednu ale vyšlo dlouho očekávané pokračování série, která stála na samotném zrodu celého žánru. Command & Conquer: Red Alert ale nenavazoval na původní válku o tibérium (alespoň zdánlivě, autoři ji do celého kánonu zasadili až zpětně), nýbrž nám dal možnost rozdat si to na férovku v kůži Spojenců a Sovětů.

Rudý poplach

Dobové recenze ale Red Alert příliš nešetřily. Vytýkaly mu, že hraje příliš na jistotu a v ničem žánr dál neposouvá. V podstatě jste mohli vzít původní Command & Conquer, trochu přemalovat tanky a budovy a lehce zvýšit rozlišení z VGA na SVGA – rázem jste měli “novou” hru. Čas však ukázal, že právě dotažení fungujícího konceptu bez snahy zbytečně bořit dobře nastavený systém kámen-nůžky-papír je to nejlepší, co lze v žánru realtime strategií vymyslet. Zejména v multiplayeru nikoho příliš netrápilo, že náplň misí v kampani je poměrně repetetivní a nad rámec chození s omezeným počtem jednotek a/nebo časovým limitem toho příliš nezažijete.

Zápletka byla poměrně primitivní a z dnešního pohledu až úsměvná. Jak zabránit druhé světové válce? Vrátit se zpět časem a zabít Hitlera v době, kdy nad nacismem začínal teprve uvažovat! Tím se však daly do pohybu zcela jiné dějiny, ve kterých proti sobě stanuly mocnosti Spojenců, reprezentovaných zejména Velkou Británií a Francií a Sovětského svazu, zosobněném v Josefu Stalinovi.

Zatímco Spojenci se soustředili primárně na ultra silné loďě (kdo by nepamatoval na dunivý zvuk střelby Cruiseru…) a v ostatních ohledech byly spíše průměrní, Sovětský svaz sice na armádu potřeboval ohromné množství peněz, ale brutální síla většiny jednotek a podpůrných sil tuto investici více než vyvažovala. Zvláštní však je, že dohromady to vše fungovalo skvěle a ani jedna strana si nemohla (jak v kampani, tak v multiplayeru) stěžovat na nevyváženost. Zkrátka a dobře, pokud Spojenci nestíhali ve zbrojení, vždy tu byla Tanya a její nekonečná zásoba trhavin. A jestliže Sověti neměli dostatek peněz na účtě, vždycky se dala postavit alespoň jedna Tesla věž, která si hravě poradila se skoro libovolnou nepřátelskou jednotkou.

Rozporuplní následovníci

Obrovský úspěch prvního Red Alertu pochopitelně inspiroval tvůrce k tomu, aby kuli železo, dokud bylo žhavé. V rychlém sledu tak následovaly dva datadisky, Counterstrike a Aftermath, které přinesly nové jednotky, nové mapy a novou bonusovou kampaň, v níž jste bojovali proti přerostlým brablencům. Názory na oba přídavky se různí. Někteří říkají, že jde o výborný příklad “více téhož” a chválili klasickou hratelnost. Druzí nadávali na nenasytnost Westwoodu a absolutně nulovou snahu přinést cokoliv nového do milionové série. Dnes už problémy z roku 1997 řešit nemusíte a díky elektronické kopii Command & Conquer: Ultimate Collection (třeba na Originu) si můžete vychutnat maximální Red Alert zážitek se vším všudy. Jednoznačně ho doporučujeme. Takové strategie už se dnes nedělají – bez jakéhokoliv přehánění.

Jaké mise patřily mezi vaše nejoblíbenější? A co vaše oblíbené jednotky? Podělte se v komentářích! O té nejlepší písničce ze soundtracku snad ale nemůže být pochyb…

Retronaut – Command & Conquer: Red Alert
Ohodnoťte tento článek!
5 (100%) 5 hlas/ů

2 KOMENTÁŘŮ

  1. Popri AOE serii to bola druha moja najhranejsie hra takmer cela seria….. nostalgia

  2. Nesnášel jsem soupeřova snipera. Pokud jsem hrál zrovna bez zvuku, tak chvilku trvalo než jsem zjistil, že mi umírají jednotky

Comments are closed.