Historie německých kamufláží

0

Stejně jako u všech zemí se silnými flotilami, i německé lodě měly během 2. světové války výrazné rysy jak ve výběru maskovacích barev, tak i v jejich barevných vzorech. Historie kamufláží Kriegsmarine ovšem vychází z relativní jednoduchosti triviálních šedí.

Psal se rok 1896, když se poprvé objevilo nejznámější barevné schéma německého námořnictva se dvěma odstíny šedé. Později bylo použito v první světové válce a po nějakém čase jej zdědila Kriegsmarine. Trupy lodí byly natřeny tmavě šedou barvou (Dunkelgrau 51), nástavby a vertikální prvky děl – světle šedou (Hellgrau 50), trup pod vodou – červenou a čára ponoru – šedou. Pomocné a malé lodě byly obvykle natřené černou barvou s přídavkem malých bílých prvků. Později byly kamufláže všech těchto lodí standardizovány. Barva paluby závisela na obložení: černý lak pro ocel a bezbarvý pro dřevo.

Počínaje rokem 1916 a během prvních let druhé světové války měly na většině velkých lodí horizontální linie věží hlavní baterie stejnou barvu jako nástavby, a střešní část byla natřena černě. Původně byly na střechách věží namalovány bílé kruhy, které usnadňovaly identifikaci lodí ze vzduchu. Později byl systém propracovanější – barvou mohla být pokryta jen určitá část střechy věží; k černé barvě se navíc přidala šedá, červená a žlutá barva a kruhy byly doplněny bílými čarami. Během občanské války ve Španělsku nesly německé lodě, sloužící v zóně konfliktu, na svých střechách namalované tříbarevné německé imperiální vlajky.

4bc44094-b4d6-11e8-b02e-ac162d8bc1e4

Po vypuknutí druhé světové války přešla Kriegsmarine na standardní dvoubarevné schéma 50/51. První jednotná kamufláž byla hojně využívána pro torpédoborce a křižníky během norské kampaně v dubnu 1940. Standardní schéma a identifikační značení bylo doplněno žlutě natřenými střechami palebných stanovišť, později natíraných červeně. V červnu téhož roku byly návdavkem k tomuto schématu natírány vertikální části děl, komínů a nástaveb některých lodí geometrickými obrazci.

22. února 1940 došlo kvůli nedostatečné koordinaci mezi Luftwaffe a divizí lodí Kriegsmarine k nechtěnému potopení torpédoborce Z-1 spřáteleným letounem. Další torpédoborec Z-3 najel v nastalém zmatku na minu. Dne 3. dubna, před operací Weserübung, obdržely lodě směrnici, že jejich paluby musí mít na přídi a zádi namalovanou svastiku umístěnou v bílém kruhu s červeným ohraničením. Tuto identifikaci určenou pro letouny použily posádky následně zcela jiným způsobem.

4bc44742-b4d6-11e8-a54d-ac162d8bc1e4

Během svého atlantického nájezdu z roku 1939 byla loď Admiral Graf Spee natřena standardním schématem 50/51, ale na její nástavby a děla byly naneseny nerovnoměrné skvrny různých odstínů tmavě šedé. Během nájezdu byla kamufláž mírně upravena kvůli přebarvení nástavby lodě. Navíc byly na jejích bocích namalovány dvě falešné vlny, aby se nepříteli zabránilo ve správném rozpoznání rychlosti.

V létě roku 1941 dostaly torpédoborce nové schéma, součástí kterého byly velké černé nebo tmavě šedé geometrické tvary stejné velikosti nanesené na standardní nátěr. S tímto schématem se dále experimentovalo. Polovina trupu Z-8 byla například natřena schématem 50/51 a jeho spodní část byla pokryta změtí tenkých černých čar.

Dalším běžně používaným barevným schématem byl „baltský pruh“: černé a bílé diagonální čáry naneseny přes standardní nátěr 50/51. Toto schéma bránilo identifikaci lodě a ztěžovalo určení její vzdálenosti. Schéma bylo doplněno tmavě šedým nátěrem přídě a zádě. Na příď a záď mohla být navíc domalována bílá či světle šedá falešná vlna. „Baltský pruh“ se nicméně přestal v roce 1942 používat.

4bbc0f5a-b4d6-11e8-8265-ac162d8bc1e4

V roce 1940 byly na některých plavidlech přes nátěr 50/51 naneseny kamuflážní fleky v různých odstínech šedé. Gneisenau měla například tímto způsobem natřený pouze trup, zatímco loď Admiral Hipper byla tímto vzorem natřena celá. Toto schéma velmi připomínalo skvrnitou, jemně zrnitou kamufláž vytvořenou během první světové války jako součást výzkumu oslepujících schémat.

Němci ve svých vzorech poměrně často využívali metodu falešné perspektivy. Ta spočívala v natření části trupu a nástavby různými odstíny od světle šedé až po téměř černou a domalování falešných vln na příď a záď. Kontrastující barva konců lodě ve srovnání se zbytkem trupu měla za cíl zmatení perspektivy nepřátel při odhadování rozměrů lodi. Všechny tyto prvky byly často využity k vytvoření kombinované kamufláže nebo spolu s běžněji používanými schématy.

Kriegsmarine často dávala přednost použití kamufláže s mnohoúhelníkovými obrazci, která byla poprvé využita v zimě roku 1940 na křižníku Admiral Hipper. Tato loď měla dva kontrastující odstíny šedé, zatímco její skvrny připomínaly chaoticky rozptýlené geometrické obrazce různých tvarů a velikostí. Později byla upravená verze tohoto schématu použita na různé lodě, obvykle s přidanou třetí barvou. Tímto vzorem byly často natřeny lodě operující v severních šířkách.

4bfde3ee-b4d6-11e8-beae-ac162d8bc1e4

Při okupaci Francie začaly torpédoborce se základnou v Brestu používat schémata odvozená od modifikované kamufláže „baltský pruh“ – bez bílého pruhu a s doplňujícími černými liniemi tvořícími trojúhelníky. Pokus o revizi této kamufláže je také částečně vidět na Z–14, na níž je „baltský pruh“ aplikován nestandardním způsobem a s deformovanými elementy v podobě chaotických obrazců umístěných uprostřed trupu lodě. Na lodi také chybí falešná vlna.

Do roku 1942 došlo s příchodem Gaussovy kamufláže v nátěrech torpédoborců a křižníků k další standardizační změně. Přes základní nátěr 50/51 nebo jednotnou šedou barvu byly naneseny dlouhé černé, tmavě modré nebo šedé pruhy, táhnoucí se přes celou loď z jednotného bodu na čáře ponoru. Pruhy se mohly lámat nebo rozbíhat. U tohoto schéma se často používaly vlny a bílé skvrny v blízkosti čáry ponoru, aby došlo ke zmatení nepřítele.

Měli bychom zmínit i maskovací kamufláže, které německé námořnictvo také často používalo. Tato schémata se však od sebe lišila v závislosti na tom, kde loď operovala a jaké bylo roční období, takže popsat všechna by bylo na dlouho. Podívejme se ale na dvě z nich. První se používala na bitevní lodi Tirpitz v létě roku 1942: její pravý bok měl skvrnitou kamufláž s různými odstíny šedé. Záď a příď však byly natřeny bíle. Toto zbarvení bylo navrženo tak, aby skrývalo loď mezi fjordy. Vzhledem k tomu, že byla určena k „parkování“ a nikoliv k misím na moři, byl levobok, který mířil k pevnině, natřen jednolitou šedou barvou s výjimkou přídě a zádě, jež byly tmavě šedé. Druhé schéma, na které se podíváme, používala bitevní loď Scharnhorst: původně byla loď natřena tmavě šedou, s výjimkou přídě a zádě, jejichž barva byla světle šedá, ale později na tento nátěr přibyla kontura v podobě torpédoborce Z-15, která byla ztvárněna na bocích lodi.

4bb45648-b4d6-11e8-94d1-ac162d8bc1e4

V roce 1943 obdržely torpédoborce variantu pruhované kamufláže nazývanou „počáteční bod“: na jednolité šedé lodě byly natřeny tmavě šedé pruhy. Začínaly od neviditelného bodu nad středem lodi a odkláněly se v přímých liniích od přídě k zádi. Po překročení provizorní hranice na bocích lodi se pásy zbarvovaly černě.

Transportní a pomocné lodě měly různé varianty zkreslujících kamufláží, které měly základ ve slavné kamufláži „Razzle Dazzle“. Bylo vytvořeno mnoho schémat a dalo by velkou práci najít dva stejné styly, podobné formou a barvou. Po válce byl tento vzor oceněn zejména Američany, kteří věděli, jak ke kamuflážím přistupovat z vědeckého hlediska.

 Zdroj: Wargaming
Historie německých kamufláží
Ohodnoťte tento článek!
3 (60%) 1 hlas/ů