Sám sobě Ježíškem: The Last Guardian (recenze)

0

Vánoce jsou za námi. Pokud Ježíšek pochybil a místo herních dárků jste pod stromečkem našli obligátní kazetu se sprchovým gelem, deodorantem a k tomu multibalení ponožek, není důvod truchlit. Herní vánoce si můžete udělat klidně v lednu a sami. Ale které hry za to stojí? A které ne?

Jde vůbec začít něčím jiným, než nejdéle vyvíjenou hrou „pro letošní rok“? Určitě jde, ale nevím proč bych to dělal. Taky je možné, že mnozí z vás rozbalili pod stromečkem konzoli, nebo ji tam našly vaše děti. Začínáme tedy PS4 exkluzivitou The Last Guardian.

Co to je?

Pokud mám použít jedno slovo, napadá mě „dobrodružství“. Ale i když je The Last Guardian „third-person akce“, rozhodně nejde o vzdáleného příbuzného Tomb Rider. Naopak. Jde logickou hru. Opravdu je to spíš taková velká hromada puzzlů s občasným plošinkováním. A také je přítomný „tamagotchi“ prvek.

Proč by mě to mělo zajímat?

Každá hra, která je ve vývoji 5 a více let musí herního fandu zajímat. Už třeba jen proto, proč to studio ještě nezbankrotovalo. Pokud se ale doba vývoje pomalu blíží deseti letům (v hlavě se ozývá varovný Duke Nukem zvoneček) pak už pozornost přechází ve zvědavost.
Hra navíc zvítězila v hlasování o hru roku několika zahraničních médií (mimo jiné např. Easy Allies, aka ex-Gamtrailers), takže tahle gamesa nebude jen tak obyčejná.

O co v The Last Guaridan jde?

Protože nechci spoilerovat (moment „příběhového překvapení“ je zde důležitým činitelem), pokusím se to vzít co nejopatrněji. Hrajete za malého chlapce, který procitne v podzemní kobce a spřátelí se s podivným opeřeným zvířetem, nejlépe popsatelným jako kočičí varianta gryfa. Úkolem je dostat se na svobodu a právě zvířátko (nazývané Trico) je zde vaším pomocníkem. Víc na začátku nevíte a právě odkrývání kudy přesně utéci a co je zvířátko zač, to jsou stavební kameny The Last Guardian.

Jak to vypadá a zní?

Divně. Z obrázků toho moc nepoznáte. Grafika má jistý Playstation 2 styl, zejména co se týče nasvícení a barevné palety. Když se ale do hry ponoříte více, objevíte dechberoucí scenérie. Výraz dechberoucí je sice veliké klišé, ale opravdu se mi u hry několikrát stalo, že jsem v tichosti otáčel kamerou a jen tak se kochal okolím. Hra prostě klame tělem. Ano, narazíte na hodně pofiderní záležitosti (např. lekníny na hladině jsou textura, což by prošlo možná tak před pěti lety, textury obecně také nejsou ostré jako břitva), jako celek je ovšem grafika parádní.

Hardwarové zpracování je na tom o poznání hůře. The Last Guardian jsem testoval na standardní PS4 a dlouho jsem nebyl tak rozčarovaný z framerate. To, že hra neběží v 60 fps, to je bohužel mor posledních dvou konzolových generací. Ale že mi hra několikrát spadla na nějaký 10 deset snímků za vteřinu, to už jsem dlouho neviděl. Vše by mělo být opraveno budoucími záplatami, mluví se dokonce o tom, že by PS4 Pro verze mohla podporovat 60 fps. V současné době ale provedení nevychází nejlépe. Abych byl zcela přesný- hra je občas šílená a některé věci, které uděláte na začátku hry, můžete 1:1 vidět i téměř na jejím konci, ale i tak je „rychlost“ hry neomluvitelná.

Zvukově není hře co vytknout, ťapání hlavního hrdiny po podlaze (botek nemaje), křik Trica, padání kamenů… Vše zní, tak jak má a není co vytknout.
S hudbou je to horší. Hlavní motiv je skvělý a kdykoli jej slyším, naskakuje mi husí kůže. Ale bohužel v porovnání s předchozí hrou Fumito Uedy a jejím soundtrackem, je to bída. Shadow of the Colossus má jeden z nejlepších původních soundtracků herní historie a tohle prostě překonat nešlo. Hudba navíc často absentuje, aby podpořila celkovou atmosféru. Což je sice plus pro celkovou atmosféru, ale celkový hudební dojem je tak spíše průměrný (i když opět: hlavní motiv je geniální!).

Jak se to hraje?

Opět: Divně. Naprostá většina hry funguje na schématu:
1. přijdu do místnosti
2. vůbec nevím co dělat
3. běhám po místnosti
4. objevím, co se po mě chce
5. pokouším se to splnit

Ve valné většině případů je to naprosto uspokojující a neskutečně vás to baví. Dostavuje se navíc herní syndrom známý hlavně ze strategií, „ještě jedna mise a jdu spát“. V tomto případě tedy „ještě jedna místnost a jdu na kutě“. Hra vám navíc dává pocit „puzzlové geniality“. Asi to znáte: pokoříte herní puzzle a přijde vám, že byste mohli z fleku vstoupit do Mensy. A pak vám dojde, že hru dohrálo asi milion dalších hráčů… The Last Guardian je v tomhle výborná hra. Podobný pocit mi umí opakovaně navodit asi jen The Legend of Zelda, takže tohle je u mě obrovské plus.
Problém ale nastává, když něco evidentně děláte dobře, ale vše komplikuje ovládání.

Aha, já ještě nemluvil o ovládání… Tam, kde jiná hra potřebuje jedno „kontextové“ tlačítko, tady Last Guaridian potřebuje tři. Něco jako když adventury v devadesátých letech měly tlačítko „move“, „talk“ a „examine“ a pak přišly hry, kterým stačil kurzor a myš. Je to opravdu závan starých časů, ale kupodivu se ke hře hodí a po delší době ani neruší. Neobratnost ovládání navíc tak nějak patří k malému, neustále zakopávajícímu chlapci. Prostě je to takové nějaké reálnější.

Problém ale také je, když máte např. vyhodit barel na úzkou plošinku. Tedy když potřebujete opravdovou preciznost. Pak se najednou stane, že danou místnost hrajete půl hodiny, jste rudí vzteky a přísaháte, že hru rozšlapete. Při jedné takové eskapádě jsem přísahal, že za ono martyrium dostane hra v recenzi o bod míň. A tak se taky stane. Naštěstí se to ve hře nestává moc často. Nechci spoilerovat, takže přesný počet říkat nebudu, ale takových míst opravdu není mnoho.

Jenže pak je tady Trico. Trico je alfa a omega celé hry a hlavně na něm záleží, jestli se vám hra líbit bude, nebo jestli ji zcela odsoudíte. Pokud jste někdy měli domácí zvíře, pak je dost velká šance, že budete patřit do první kategorie. Trico má totiž vlastní hlavu. Není to hloupý AI parťák, ale máte pocit, že jde o živého tvora. Co pocit… Několikrát se přistihl, že na Trica fakt mluvím. A největší sranda je, že mi ono mluvení s televizí potvrdilo více přátel. Ono se to totiž má tak, že na Tricovi můžete jezdit. Dávat mu příkazy. Přivolat ho. Říct mu aby vyskočil. Jenže Trico se chová jako skutečné zvíře a ne vždy vás poslechne. Občas si prostě dělá svoje, kouká po motýlech, protahuje se, zívá, čechrá si peří… a až po nějaké době se rozhodne, že tedy jo, že teda udělá, co po něm chcete.

Zní to jako fakt hloupý herní design, ale ve skutečnosti to funguje na výbornou. Jak jsem napsal, pokud jste někdy měli domácí zvíře, vůbec vám to nepřijde divné. V podstatě to jen utužuje vaše pouto s virtuální postavou a to takovým způsobem, že kdykoli je jen náznak toho, že by Trico mohl trpět, uděláte vše, aby se tak nestalo. Opravdu se to nepopisuje lehce, má to co dělat s vnitřními pocity hráče, s jeho empatií a podobnými pocity. A pokud vás teď napadají jiné hry, ve kterých jste se báli o jiné herní postavy, musím vás zastavit. Tohle je něco opravu jiného, něco intimnějšího.

Trico navíc ještě funguje jako hratelná cut-scéna. Ve hře se několikrát opakuje to, že sedíte na Tricovi a čekáte, co se bude dít. Trico se pak po minutě, dvou rozhodne, že někam odskáče a dostane vás tak do jiné lokace. A vy jen sedíte a vůbec netušíte co se děje. Ale stále vás to baví.

Jaký z toho budu mít pocit?

Některé puzzly jsou opravdu chytré a v duchu gratulujete tvůrcům. Některé vizuály vám vezmou dech. Ale s celkovým dojmem ze hry to nemá co dělat. Hra je o vztahu chlapce a zvířete. Zní to jako patos, ale tahle hra je o lásce a pocitech. Na některé věci ve hře zíráte s otevřenými ústy, nevíte co se děje, hra s vámi jednoduše manipuluje. Navíc manipuluje s vaším nitrem v tom nejlepším slova smyslu, tedy nikdy ne podpásově.

Jsou hry, které vás dojmou. Tahle hra ne. Neustále Vás udržuje v stavu „ještě špetku a brečím jako želva“ a na tomhle ostří nože balancuje prakticky většinu hry.
Titul jako The Last Guardian už asi nevznikne. Není možné ji ani nepodobit. Tak moc je to silná a osobitá hra.

Mám vnitřní měřítko herní kvality… Kdykoli je mi líto, že herní zážitek nemůže prožít více lidí (např. prostě proto, že nehrají hry), vím, že jde o herní unikum. Nestává se mi to tak často. Last Guardian to ale neprosto splňuje.
Nehraje se nejlépe. Nevypadá nejlépe. Ale i přesto letos nevyšla lepší hra. A to nejen na konzolích.

9/10

Ohodnoťte tento článek!